Zásadní český all stars band Vertigo neboli kapela obsazená šesti hudebníky, kteří se objevují v řadě dalších projektů různých žánrů, slaví letos dvacáté výročí založení. Nové album nazvané Nic s tím nicméně vlastně nesouvisí, nejde o žádné vyvolávání duchů minulosti nebo vzpomínání. Jistě, můžeme mluvit o tom, že hudebníci v de facto neměnné sestavě (původní pánské kvinteto rozšířila v roce 2008 cellistka Dorota Barová) nyní opět zúročují svoje další zkušenosti.

Ovšem Vertigo samotné už vzniklo jako soubor hudebně vzdělaných a muzikantsky zkušených tvůrců s jasnou vizí nejen hrát autorskou hudbu neohlížející se za každou cenu na žánrová pravidla (proto také od začátku mezi inspiračními zdroji kapely bývají jmenováni kromě klasiků jazzové moderny také „hraniční“ avantgardisté či například tvůrci z oblasti moderní klasické hudby), ale také s programem neustrnout, neustále se vyvíjet a obohacovat domácí scénu novým pohledem.

Obrazy i hravost

To se Vertigu skutečně daří po celou dobu jeho působení a album Nic je dalším potvrzením tohoto trendu. Jen menšina skladeb alba splňuje povrchní představu o tom, „co je to jazz“. Nové skladby Vertiga, jejichž většinovým autorem je přirozený lídr souboru Marcel Bárta, mají mnohdy velmi blízko k poetice kvalitních filmových soundtracků a při poslechu skladeb jako je Nai, Zaklínadlo nebo Trio skutečně jako by ubíhaly mírně rozpité obrazy před očima.

Každý z hudebníků přichází do Vertiga vlastně tak trochu s tím, co čerpá či využívá i v jiných projektech. Dorota Barová přispívá nejen zvukomalbou cella, ale také doslova čarodějným vokálem, který výrazně prokresluje asi nejsilnější melodii alba Abubilla, znějící díky rytmickému půdorysu tak trochu jako variace na Habaneru z Carmen. Její skvělou vizitkou je ale také nejkratší skladba alba, paradoxně titulní miniatura zařazená těsně před závěr.

Rytmická páteř kapely staví vrstevnaté paterny, klidné podkresy, ale i málem rockově přímočaré groovy – neboť i s tímto žánrem mají bubeník Daniel Šoltis a basista Rastislav Uhrík zkušenosti. Dvojice dechařů, saxofonista Marcel Bárta a trumpetista Oskar Török, také odhaluje všechny svoje zbraně, od zajímavě poskládaných riffů coby sekce přes brilantní sóla až po volnou improvizaci a vyslovené hrátky se zvukem a tónem.

V tomto ohledu je jim skvělým partnerem klávesista Vojtěch Procházka, možná nejsvobodomyslnější člen Vertiga, který na albu využil mocnou baterii nástrojů, zejména syntezátorů roztodivných zvuků. Svými party nejen jaksi znejišťuje pasáže, které by samy o sobě mohly působit až příliš „tradičně“ (modelovým příkladem jsou už první takty tématu skladby Příběh č. 2), ale také dodává pro současné Vertigo zcela zásadní prvek hravosti – jenž nijak nepopírá ani vážnost, či dokonce závažnost celkového přístupu kapely k hudbě.