NIC

Vertigo – NIC

This is the eighth album by Czech / Slovak Jazz ensemble Vertigo, which comprises of saxophonist Marcel Barta, trumpeter Oskar Torok, cellist Dorota Barova, keyboardist Vojtech Prochazka, bassist Rastislav Uhrik and drummer Daniel Soltis. The album presents fourteen original compositions; eight by Barta, two by Prochazka, one by Uhrik and three collective improvisations. The music was recorded at the Sono Records studio and engineered by Milan Cimfe, with the usual stunning sound quality.

The music is a sublime amalgam of cross-genre explorations, including contemporary Jazz, Chamber Classical Music, some Rock / Fusion elements and everything in between, completely shunning any simplistic definitions. Perfectly melodic at one moment, it becomes almost Improvised Music at the next, taking the listener on a see-saw journey of epic proportions.

This music remains definitely a breath of fresh air with its chutzpah and seemingly complete disregard of conventionalism or populism. As a result, the listener gets exposed to something different with each track on the album and yet the entire continuity preserves an aesthetic coherence, despite the diversity. The emphasis on creating an ensemble sound rather than featuring expressive soloing is typical of contemporary European music, and Vertigo functions perfectly within that realm.

The ominous title (“nothing” in English) reflects well the emptiness of the contemporary non-culture, which dominates our lives, and perhaps suggests how the void can be filled by something else, with a tinge of pessimism attached.

Overall, this is a brilliant album from start to finish, which continues the Vertigo legacy, now twenty years in existence, filling our hearts with hope for the future. As long as European music has ensembles like Vertigo creating music, not all is lost. This album is well beyond recommendation; it is an absolute must to every true music connoisseur anywhere on this planet, as are in fact all their earlier recordings. This is bloodcurdling (in the best meaning of the word) stuff!

Vertigo se vydává daleko za hranice jazzu

Hudební vydavatelství producenta Petra Ostrouchova Animal Music v posledních, dá se říci už letech rozvolňuje původní striktně jazzové zaměření, svůj domov u něj s novými počiny našli i alternativní rockeři Dunaj nebo evropská hvězda klasické hudby, hornista Radek Baborák. I tak ale v aktuální produkci početně převažují tituly tak či onak související s jazzem, byť i ony překračují toto zařazení do všech stran.

Zásadní český all stars band Vertigo neboli kapela obsazená šesti hudebníky, kteří se objevují v řadě dalších projektů různých žánrů, slaví letos dvacáté výročí založení. Nové album nazvané Nic s tím nicméně vlastně nesouvisí, nejde o žádné vyvolávání duchů minulosti nebo vzpomínání. Jistě, můžeme mluvit o tom, že hudebníci v de facto neměnné sestavě (původní pánské kvinteto rozšířila v roce 2008 cellistka Dorota Barová) nyní opět zúročují svoje další zkušenosti.

Ovšem Vertigo samotné už vzniklo jako soubor hudebně vzdělaných a muzikantsky zkušených tvůrců s jasnou vizí nejen hrát autorskou hudbu neohlížející se za každou cenu na žánrová pravidla (proto také od začátku mezi inspiračními zdroji kapely bývají jmenováni kromě klasiků jazzové moderny také „hraniční“ avantgardisté či například tvůrci z oblasti moderní klasické hudby), ale také s programem neustrnout, neustále se vyvíjet a obohacovat domácí scénu novým pohledem.

Obrazy i hravost

To se Vertigu skutečně daří po celou dobu jeho působení a album Nic je dalším potvrzením tohoto trendu. Jen menšina skladeb alba splňuje povrchní představu o tom, „co je to jazz“. Nové skladby Vertiga, jejichž většinovým autorem je přirozený lídr souboru Marcel Bárta, mají mnohdy velmi blízko k poetice kvalitních filmových soundtracků a při poslechu skladeb jako je Nai, Zaklínadlo nebo Trio skutečně jako by ubíhaly mírně rozpité obrazy před očima.

Každý z hudebníků přichází do Vertiga vlastně tak trochu s tím, co čerpá či využívá i v jiných projektech. Dorota Barová přispívá nejen zvukomalbou cella, ale také doslova čarodějným vokálem, který výrazně prokresluje asi nejsilnější melodii alba Abubilla, znějící díky rytmickému půdorysu tak trochu jako variace na Habaneru z Carmen. Její skvělou vizitkou je ale také nejkratší skladba alba, paradoxně titulní miniatura zařazená těsně před závěr.

Rytmická páteř kapely staví vrstevnaté paterny, klidné podkresy, ale i málem rockově přímočaré groovy – neboť i s tímto žánrem mají bubeník Daniel Šoltis a basista Rastislav Uhrík zkušenosti. Dvojice dechařů, saxofonista Marcel Bárta a trumpetista Oskar Török, také odhaluje všechny svoje zbraně, od zajímavě poskládaných riffů coby sekce přes brilantní sóla až po volnou improvizaci a vyslovené hrátky se zvukem a tónem.

V tomto ohledu je jim skvělým partnerem klávesista Vojtěch Procházka, možná nejsvobodomyslnější člen Vertiga, který na albu využil mocnou baterii nástrojů, zejména syntezátorů roztodivných zvuků. Svými party nejen jaksi znejišťuje pasáže, které by samy o sobě mohly působit až příliš „tradičně“ (modelovým příkladem jsou už první takty tématu skladby Příběh č. 2), ale také dodává pro současné Vertigo zcela zásadní prvek hravosti – jenž nijak nepopírá ani vážnost, či dokonce závažnost celkového přístupu kapely k hudbě.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/vertigo-brunner-s-foukalovou-i-soukup-s-pabstem-se-vydavaji-daleko-za-hranice-jazzu.A221102_103342_ln_kultura_bez