Vertigo Quintet, klidný jazz dravého mládí
Druhé album souboru Vertigo Quintet přináší živý záznam vystoupení v pražském klubu U Staré paní z loňského května. Album potvrzuje, že „evropský jazz“ naší podtřicátnické generace není výhradně studiově-experimentální záležitostí, nýbrž že si dokáže najít publikum i ve standardním klubovém prostředí. Vertigo Quintet vytváří skladby odpovídající spíše kompozičnímu rozvíjení komorní vážné hudby než jazzovému typu chórusových sól nad pravidelným a neměnným beatem.
Ústřední postavou je pianista Vojtěch Procházka, který v sólech přináší vzorové ukázky takové kompozičně-improvizační práce. Nicméně sóla trumpetisty Oskara Töröka a saxofonisty Marcela Bárty rovněž zdařile plní svoji úlohu – v jejich případě vytváření epizod zapadajících do celkové koncepce. A toto pojetí účinně naplňují i basista Rastislav Uhrík a bubeník Daniel Šoltis. O kolektivní shodě svědčí rovněž to, že na sedmi původních skladbách, ze kterých album sestává, se Procházka podílí pouze jedinou, ostatní čísla jsou rovnoměrně rozložena mezi další členy souboru. Vzácné pochopení prokazuje účast Smyčcového Quarteta Vladana Malinjaka, které má ve dvou skladbách přiřčenu sice omezenou, avšak přesně vytýčenou úlohu. Zvládnout takovou kombinaci v běžném klubovém provozu s jeho obvyklými ekonomickými podmínkami vyžaduje od všech zúčastněných značnou dávku nadšení – a to musíme zmínit i hostující zpěvačku Lenku Dusilovou. Rodí se tu zkrátka nový typ rozjímavé hudby, která nabízí zastavení, ale také riskuje, že poskytne jen nezávaznou kulisu ke snění. Od toho ji zachraňuje především napětí v sólech. Vertigo Quintet má hudebníky, kteří by si s tímto dilematem mohli poradit. Je sympatické, že se vydali touto u nás neprošlapanou cestou. Pokračování však bude vyžadovat ještě spoustu hledání a energie.
Lubomír Dorůžka, MF Dnes
Vertigo Quintet patří do světa
Současná česká hudební scéna toho nemá mnoho, čím by se mohla pochlubit před světem. Skupina Vertigo Quintet ale mezi to málo rozhodně patří.
ALBUM TÝDNE
Skupina Vertigo Quintet patří k tomu vůbec nejlepšímu, co nabízí česk(oslovensk)á jazzová scéna. Její eponymní debut, nahraný studiově tři roky po založení souboru, získal Anděla jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005. Kapelu tvoří pětice mladých českých a slovenských muzikantů, navazující zdaleka nejen na výdobytky amerického jazzu, ale i na evropskou scénu, klasickou hudbu (jedná se vesměs o konzervatoristy), nepopírají ani zálibu v jim generačně spřízněné rockové a elektronické hudbě. Druhým počinem Vertigo Quintetu je živé album Live U Staré paní (Amplión Records). Najdeme na něm převážně novinky, nechybějí ale ani skladby z debutu, které dokládají, jakým způsobem kapela pracuje s „daným“ materiálem. I když se Vertigo Quintet věnuje poklidnější, až impresionistické hudbě, živé podání jeho skladeb má obrovský vnitřní tah a dynamiku, nehledě k tomu, že improvizace, propojující složená témata, jsou skutečnými improvizacemi, nikoli pouhou hrou na ně.
Autorsky se na repertoáru podílejí všichni členové souboru (Marcel Bárta – saxofony, basklarinet, Oskar Török – trubka, křídlovka, Vojtěch Procházka – piano, Rastislav Uhrík – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí), jejich skladby jsou členité, přitom však jakoby „z jednoho kusu“. Je z nich patrné, že jejich výsledná podoba je dílem všech, vyjadřovací jazyk Vertiga je svébytný a celistvý. I ve chvílích, kdy jsou zapojeny hostující smyčce nebo v závěrečné skladbě Eĺga vokál Lenky Dusilové, podřizují se hosté dokonale propracovanému celku, nikoli naopak.
Nové album Vertigo Quintetu opět poukazuje na fakt, že mladá domácí jazzová generace už dávno předčila své poněkud zamrzlé předchůdce (čest výjimkám, jsou-li vůbec jaké). Zbývá už jen, aby si toho všimlo i obecné povědomí, jak posluchačské, tak profesní. Kapely typu Vertiga by měly mnohem častěji koncertovat, a to nejen u nás, ale – ještě více než doposud – také v zahraničí. Je se totiž čím chlubit.
Ondřej Bezr, iDNES.cz
Metropolislive.cz
Prý se upřímnost vyplácí. Nebo to s tím vůbec nesouvisí? V titulku je uvedené CD, které mi takříkajíc delší dobu leželo v žaludku. Ovšem v uvedeném případě v tom lepším slova smyslu. Opožděné recenze mají jednu výhodu. Neustálým odkládáním termínů recenzování alba (ve stylu „ano, teď uzrál ten správný čas se na tuto muziku kouknout pod lupou“) hraje čas právě pro tento druh hudby. A u živého alba jazzové party Vertigo Quintet – Live U Staré Paní to platí dvojnásob.
Mohlo by se zdát, že právě „lajfkové“ verze jsou pro kapelu znouzectností a přichází jako vyplnění nějakého období, jež neoplývá dostatečným materiálem pro regulérní řadovku. Ne! V tomto je album plnohodnotným následovníkem/pokračováním debutového/studiového alba s eponymním názvem Vertigo Quntitet (vyšlého u Amplión Records a oceněného „andělskou soškou“ jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005).
Hudba Vertiga, na niž se tvůrčím duchem podílí celá pětice česko-slovenských muzikantů (Bárta-Török-Procházka-Uhrík-Šoltis) ubíhá jako celistvý proud sofistikovaně propracovaných hudebních invencí. Náročné kompozice se mění v průzračnou a čitelnou muzikální radost. Každá skladba od začátku až po samotný konec přesvědčuje svou sdílností a hravostí jednotlivých aranží. Sedm tracků obsahuje i tři sousta z předchozího (již zmiňovaného) alba. Ovšem zde je naleznete v jiném, jakoby emotivnějším kabátě. Skladby jsou jednoduše posazené do jiné časové/vyzrálejší linie. Improvizační minimalismus a maximalismus je pak namíchán ve vyváženém a chutném poměru na celém albu. Do tohoto koktejlu jen tak mimochodem vstupuje vážnohudební inspirace, která se v nejednom hudebním kousku prochází krajinou imprese a náladových zvratů. Jazzování v tomto pojetí je pro Vertigo Quintet jakýmsi určujícím rukopisem. Neotřelá pojetí, nástrojové kombinace a dynamické muzicírování se stává pro tentokrát příjemnou samozřejmostí. V tomto soukolí trefně funguje také hostování Smyčcového Quarteta Vladana Malinjaka, jež akcentuje zmíněný vážnohudební přesah dosti důkladně (ať jemné violové podbarvení romantické a snivé Tenny s dramatickými vyústěními nebo uhrančivé souzvuky v Quiet Prayer nesoucí nás do nepoznaných končin). Svéráz a originalita, s jakou tato parta přistupuje k jednotlivým kompozicím/jazzovým opusům, jednoznačně potvrzují, jak moc a kam mají tito chlapíci nakročeno.
A propos, i poslední záležitost tohoto živého záznamu s názvem El’ga to bez uzardění dokazuje (hostující vokál Lenky Dusilové přichází z jiné dimenze a hlavně úplně jinak, než jej známe. A to je fajn!).
Petr W. Vaněk, Metropolislive.cz