Vertigo Quintet & Dorota Barová

Vertigo Quintet s Dorotou Barovou ukazují závratné možnosti

Česko-slovenský Vertigo Quintet s věkovým průměrem pod třicet let představuje v mladém českém jazzu nejzářivější hvězdu mezi skupinami. Za eponymní debut z roku 2005 získal od akademiků žánrového Anděla a kvality potvrdil rok nato koncertním albem Live U Staré Paní. Novinkou Vertigo Quintet & Dorota Barová završuje svá dosavadní snažení.

Zkušenosti se zpěvačkami a smyčci sbírá Vertigo Quintet už pár let. Saxofonista Marcel Bárta a trumpetista Oskar Török hrají s výjimečnou písničkářkou Zuzanou Dumkovou, basista Rastislav Uhrík a bubeník Daniel Šoltis zase s Bandem Lenky Dusilové, jež si navíc s kvintetem občas sama zazpívá. To zachytil i zmíněný „živák“, stejně jako aranžmá, rozšířená o smyčcové kvarteto Vladana Malinjaka. Spolupráci s violoncellistkou a zpěvačkou Dorotou Barovou z Tara Fuki pak přímo předcházelo hostování Vertigo Quintetu na loňském albu Auris, které představuje třetí počin nadžánrového ženského dua. Tehdy přeskočily jiskry hudební i lidské. Vzniklo sedm skladeb, které – i když jsou docela různorodé – drží tvar alba velmi kompaktně. Mnohé napoví úvodní, možná „nejjazzovější“ Sextet.

Instrumentář však možnosti sexteta překračuje, protože Dorka Barová často pracuje se svým vokálem jako se sedmým hudebním nástrojem. Majitelka nádherného sytého altu je ve skladbách Nieraz, Mašmaráda a Śnieg ovšem také epická i autorská. Ke všem jako rodačka ze slezského Třince napsala polské texty, jejichž emocím a patosu sedí jazyk našich sousedů lépe. A polský genius loci funguje i jinak. Nahrávka vznikala ve varšavském rozhlasovém studiu a za zvuk odpovídal od míchaček po finální mastering zvukový mistr Tadeusz Mieczkowski, jenž nedávno spolupracoval s Illustratosphere na albu Animage. Tady odvedl mimořádnou práci, ostatně pod albem je podepsaný s Vertigo Quintetem jako koproducent.

Vrásky vyskočí na čele těm, kteří se budou iracionálně snažit album nějak zaškatulkovat. Postačí vědět, že akustický Vertigo Quintet si od počátku udržuje odstup od mainstreamu a elektrické fúze, naopak má blízko k jazzové avantgardě, evropské vážné hudbě i různým folklorním ohlasům. V Dorotě Barové nalezl rovnocennou partnerku. Jejich hudba je posluchačsky přístupná a sdělná.

Pavel Víšek

Jazz, který pochoduje k symfonii

Vertigo Quintet s Dorotou Barovou vydali jedno z nejkrásnějších alb v dějinách tuzemské hudby. Silně emocionální zvuk jazzového Vertigo Quintetu s Dorotou Barovou, který zní z jejich nedávno vydaného společného alba, nespadl z nebe. Své kořeny má v nestálosti impresionismu i barvitých náladách současné polsko-skandinávské scény, z níž přebírá moderní aranžérské principy i upřímnost výrazu. A dodnes v něm rezonuje jak svoboda freejazzových divočin Ornetta Colemana, tak soustředěnost vážné hudby. Syntézu zdánlivě nepropojitelných končin kapela mistrně zvládla již na svém tři roky starém debutu, od té doby vystřídala hraní s řadou osobností (včetně živé nahrávky s Lenkou Dusilovou), až postupným sbližováním našla šestého člena ve violoncellistce a zpěvačce Dorotě Barové z ženského dua Tara Fuki. Transformací v sextet přitom skupina neztratila nic ze své totožnosti. Její melodie jsou místy tak vratké, že jim hrozí přepadnout přes okraj. Z téměř pohřebních a prochladlých nálad se probouzí pozvolna a přirozeně jako ze zimního spánku, nejčastěji skrz několikadílné figury pianisty Vojtěcha Procházky.

I přes své jazzové prameny však kapela vedle širého hlasu Barové objevuje mnohem intimnější polohy. Spojením niterně ženských emocí, bolestné tíže i libozvučné polštiny zpěvačka mimoděk vybízí ke konejšivosti a nejen v okolních muzikantech probouzí něhu. Jak divoký saxofon Marcela Bárty, z něhož jako by ve vypjatých momentech křičela vězněná šelma, tak i zvlčile experimentální trumpeta Oskara Töröka svoji výbušnost v přítomnosti Barové přemetají v nevinnost téměř obětních beránků. Výjimečnost těchto transpozic spočívá v tom, že nejde o přeměnu silou, jak to dělávají rockerské krotitelky lvů, nýbrž samovolný proces, ve kterém se zračí bázlivá pokora ze setkání s krásou.

Fakt, že natolik mladá skupina dovede s letitou vyzrálostí narýsovat barevné a toužebné plochy, které udrží i trojici Barovou otextovaných kompozic, je přinejmenším s podivem. Rozecitlivělé mezihry v nejvhodnějších chvílích střídají silné okamžiky, ve kterých zpěvačka dostává prostor ke klasicizujícím sólovým partům, nabitým téměř liturgickou vřelostí. Jindy na svém zvukově pestrém putování společně dojdou až k balkánským rytmům nebo žertovně vojenskému pochodu.

Celkový nadhled, s nímž se Vertigo brodí nepoznanými kraji a přitom si pořád uchovává svá specifika, je i přes vysokou úroveň české scény něčím nevídaným. Tím spíš, že jednotliví členové (mimochodem studenti předních evropských konzervatoří) si nikdy nepředávají slovo nuceně, ba dokonce jim nestačí už ani osvědčené jazzové skladatelské šablony. Nejen všemuzikálními pohyby totiž sextet mnohem víc vykazuje znaky koncentrovaného orchestrálního tělesa.

S velkými symfoniemi má společného jmenovatele i v nevšedním zážitku z hudby, která je při své novosti zároveň nádherná. Málokterá jazzová deska nabízí takový přesah, aby mohla být označena za víc než jen mimořádně dobrou. Opravdové umění však netvoří jen dokonalá vnější forma, k té musí dospět skrze svůj obsah. A je to právě osobitě silný výraz, který z desky Vertiga s Dorotou Barovou dělá nejen neopominutelnou hudební událost, ale také jedno z nejkrásnějších alb v dějinách československé hudby.

Vertigo Quintet & Dorota Barová. Animal Music 2008.

Daniel Konrád
2.10.2008 iHNed zpravodajství

Vertigo – Tara

Když skupina Tara Fuki křtila své poslední album, jedním z hostů na jevišti Švandova divadla byla i skupina Vertigo, a při společném vystoupení obou formací bylo zřejmé, že možnost další spolupráce je velmi perspektivní. Správnost tohoto odhadu potvrzuje nové album VERTIGO QUINTET & DOROTA BAROVÁ, na němž s pěticí mladých jazzmanů hraje v Praze žijící polovina dámského dueta. Dorka se ovšem na albu nepodílí pouze interpretačně, ale je tu zastoupena i autorsky, když jednu skladbu zkomponovala a otextovala, a ke dvěma dalším, jejichž autory jsou trumpetista Oskar Török a saxofonista Marcel Bárta, napsala slova. O čtyři zbývající opusy se autorsky podělili Marcel a pianista kapely Vojtěch Procházka, jehož Sextet  album otevírá. Už tady slyšíme vedle pětice výborných instrumentalistů (ještě kontrabasista Rastislav Uhrík a bubeník Daniel Šoltis) Dorčino violoncello i hlas, improvizující ve zpěvu beze slov. V následující Nieraz už zazní text, tradičně v polštině, a stejně jako v Mašmarádě milostný, leč ne příliš veselý. Třetí Dorčin text na Marcelovu melodii v písni Snieg  se mi zdá nejpoetičtější (Jako podzimní mlha, jako teplý déšť/ jako den, který končí/ jako červené květy, jako tichý sníh/ jako soumrak, který končí/ jako průzračné svítání/ jako nic) a tomu odpovídá i jemný klavírní doprovod s navazujícími sóly kontrabasu a trubky. Ale nejen skladby otextované, ale i ty instrumentální zní hodně zadumaně, nikoli však monotónně, protože poklidný tok hudby pojednou zčeří báječné sólo některého z muzikantů. Markantní to je například v Marcelově Em Outra Parte, kde se ozve bravurní trubková reminiscence na černé muzikanty dřevních dob jazzu i na modernu davisovského střihu, nebo ve Vojtově skladbě s nevyslovitelným názvem B – / C#, v níž exceluje Marcel. Učebnicovou ukázkou zapojení lidského hlasu jako dalšího nástroje je Marcelova závěrečná skladba alba nazvaná Nahoru, kde se Dorčin hlas propojuje se zvukem jednotlivých nástrojů. Na závěr ještě poznámka, kterou jsem vyslovil už nad prvním albem Vertigo Quintetu, a patří Danielovi, kterého velmi oceňuji za jeho práci s bicími, která je přesná, ale také velmi střídmá a uměřená. I díky jemu poskytuje toto album skutečně povznášející zážitek pro každého, kdo dokáže ocenit instrumentalistické kvality a kompoziční a aranžérské nápady.

Album vyšlo u Animal Music Petra Ostrouchova a v jeho bookletu najdeme fotografie všech aktérů a tři Dorčiny texty jak v polském originále, tak v překladech do češtiny a angličtiny. Obal Zuzany Lednické je pojednán v černé a bílé, což je podle mého názoru velmi příhodné, protože k celkovému vyznění alba by se křiklavě barevný design nehodil.

Ivan Kott