KAPELA VERTIGO VYDÁVÁ NOVÉ ALBUM „NONONONONINININI“

Kapela VERTIGO, pohybující se již přes deset let na absolutní kvalitativní špičce soudobé české jazzové scény, vydává vynikající páté studiové album s názvem NONONONONINININI. Stejně jako předchozí alba „Metamorphosis“ a „Taj“, působí i novinka nesmírně kompaktním a koncepčním dojmem. Album opět dokazuje, že v konstantní cestě za novou formou, novým obsahem, novým zvukem a novým výrazem nemá VERTIGO (nejen) na české hudební scéně konkurenci. Autorem většiny skladeb je saxofonista Marcel Bárta, dvě skladby jsou dílem slovenského trumpetisty Oskara Töröka, který se v nich představuje poprvé i v roli velmi zkušeně znějícího zpěváka, jednu skladbu složil pianista (zde též hráč na harmonium, klávesy a elektronický kolážista) Vojtěch Procházka. Neměnnou členskou základnu souboru vedle nich tvoří zpěvačka a violoncellistka Dorota Barová, kontrabasista Rastislav Uhrík a bubeník Daniel Šoltis. Kombinace tradičního akustického instrumentáře kapely s elektronikou byla významným posunem již na předchozím albu, zde ale dostává zase poněkud nový tvar. Nové skladby VERTIGA působí poněkud přístupnějším a písňovějším dojmem, než předchozí alba, aniž by ovšem jakkoli ztrácely na rafinovanosti a originalitě.

Kapela VERTIGO je držitelem ceny Anděl za nejlepší jazzové album roku pro svůj eponymní debut z roku 2005 (Amplión Records) a pro třetí album „Metamorphosis“ (Animal Music, 2011); za druhé album „Vertigo Quintet & Dorota Barová“ (Animal Music 2008) i čtvrté album „Taj“ (Animal Music 2014) získala nominaci na tutéž cenu.

Album NONONONONINININI, jehož název vychází z ústřední zpívané akustické konstanty, tvořící základ stejnojmenné skladby, která album uzavírá, vzniklo ve Studiu Sono Records ve spolupráci se zvukovými mistry Milanem Cimfem a Pavlem Karlíkem, autorem návrhu jeho obalu je Aleš Najbrt (Studio Najbrt) ve spolupráci s fotografem Janem Tichým. Album bylo podpořeno grantem Ministerstva kultury ČR i Magistrátu hl.m.Prahy a distribuuje jej společnost SUPRAPHON, ve fyzické i digitální podobě.

Album bude pokřtěno při koncertu kapely VERTIGO v pražském klubu JAZZ DOCK dne 3.11.2016.

Tiskový servis: Alice Titzová (2media.cz): alice@2media.cz
Vydavatelství: Petr Ostrouchov (Animal Music): info@animalmusic.cz
Web: www.animalmusic.cz

NONONONOTOTOTOTO, VERTIGO!

Jak už jsme informovali (a soutěž o 3CD ještě trvá, ale už jen do 2.listopadu!), soubor VERTIGO vydal díky labelu Animal Music nové, v pořadí již páté studiové album, jež dostalo dětinsky záhadný titul „Nononononininini“. Slovo, jakoby vypadlé z holanovské modlitby kamene, vystihuje (na naše poměry) nevídanou hravost; aniž by ale jakkoli utrpěl progresivní zvuk kapely. Spíše naopak. Při zachování nevšedních jazzových instrumentálních výkonů dokázala absorbovat vlivy soudobé vážné hudby, potažmo minimalismu, včetně umné multižánrové prokomponovanosti, čímž se mnohdy blíží tomu nejlepšímu z odkazu hnutí rock in opposition, dodnes živému a nadále svěžímu. (Mimochodem se zde této hudební avantgardě věnuji v textu „Rock v opozici nebyl nikdy prosluněné R.I.O.“)

Většinu materiálu na novince česko-slovenského Vertiga má na svědomí Marcel Bárta, saxofonista a klarinetista par excellence. A skladatel, který jazzofily (a doufejme nejen u nás, a nejen jazzové fajnšmekry) bude čím dál razantněji překvapovat. Osm Bártových počinů pak doplňují dvě písně (!!!) na texty básní představitele slovenské poetické moderny Ivana Kraska (1876-1958), jež zhudebnil Oskar Török (trubka, křídlovka, elektronika). A též jedna obvzláště vydařená kompozice Vojtěcha Procházky (klavír, el.piano, harmonium, wurlitzer, elektronika), který má na zvukomalebnosti celé desky zásadní vliv. Stejně jako Dorota Barová se svým vyzrálým vokálem a violoncellem (síly Toma Cory blahé paměti). Navýsost spolehlivou, a přitom nesmírně tvárnou rytmiku tvoří Daniel Šoltis (bicí, perkuse, vibrafon) a Rastislav Uhrik s baskytarou, respektive kontrabasem. A co je také důležité, zvuková kvalita alba je excelentní, jak už je v případě studia Sono Records (Milan Cimfe, Pavel Karlík) příjemným pravidlem…

Hned úvodní track „Kuljeskeleva“ je mistrovskou ukázkou spojení balkánských rytmů s reichovským minimalismem (vokály!), s dravými souzvuky trubky a violoncella, gradací a excelentním sólem sopránky. Pozoruhodný je i ten následující, a to hlavně díky nečekané kompoziční stavbě – skladba „Křik“ je (s výjimkou jazz-rockové tutti v úvodu a v závěru) až psychedelicky meditativní! V „Old Lover“ se poněkud staromódní, jakoby salónní sound střídá s free-jazzovými výbuchy, tu dramatickými, onde rozvernými, zdánlivě až neumětelskými. Další tváří Vertiga je Procházkova „Rosa morta“, zvukově tajnosnubný šestiminutový kus, napájemý proměnlivostí soudobé vážné hudby, bezmála rockovými sazbami, hutnou rytmikou a sólovými propletenci tenorsaxofonu a trubky a vzrušujícím chorusem harmonia. Nejdelší kompozicí alba představuje témbrově bohatá kompozice „Falso vidente“, desetiminutovka prošpikovaná zprvu rozvolněnými vyhrávkami bicích a kontrabasu, posléze se rytmus riffovitě sjednotí, aby se vylouplo klavírní sólo. Stále se opakující a bobtnající motiv dosáhne postupně až jazz-rockové razance, již vystřídá ambientní coda. Výrazně meditativní formu až messiaenovských barev nese „Loďka“, west-coastový, potažmo cool-jazzový sound s výtečnou křídlovkou zdobí „Tajný plán“, nepopsatelně zvláštní nálada vás zneklidní ve skladbě „Pevný bod“, a konečně výrazná elektronika, včetně acid-jazzového podloží a vokálního blbnutí činí i z titulního, závěrečného tracku opravdovou posluchačskou lahůdku. Obě Törökovy písně pak přinášejí do nové vertigovské kolekce melancholii a naléhavý smutek, zvláště „Hej“ s nádhernými akustickými barvami, podepřenými harmoniem a klarinetem. A pochopitelně výrazně narativním zpěvem autora, jehož v závěru vystřídá Barová.

Hitchcockův legendární film „Vertigo“ se do češtiny překládá jako „Závrať“. A tu já při poslechu nového alba kapely Vertigo „Nononononininini“ pociťuji…

Zdroj: Jan Hocek, Jazzport

Nové CD Vertiga? Oskar Török konečně zazpíval!

Přední česká jazzová skupina Vertigo v říjnu vydala nové album Nononononininini, které znova boří hranice předchozích alb a zároveň si drží tvář.

Už samotný název mnohé o albu naznačuje. Nononononininini vypadá zajímavě i vizuálně jenom jako napsaný text, který vzdáleně upomíná na obal předchozí desky Taj, hrající si s grafickou podobou textu snad nejoriginálněji na světě. Současný obal se vrací zpět k fotografii, nad kterou určitě zaplesá srdce mnoha fotografů, hlavně těch, kteří mají rádi dlouhý čas expozice. A dlouhý čas je i v hudbě, která si podobně jako v názvu dopřává repetitivnosti.

Minimalistický opakující se způsob tvorby jakoby vycházel z elektronické taneční hudby a skokových klidných gradací, což je třeba případ úvodní skladby Kuljeskeleva s nádherně zvonivou sopránkou Marcela Bárty, anebo i závěrečné zpívané skladby Nononononininini.

Tento princip známe už z desky Taj (2014), a teď ho můžeme považovat za jednu z výraznějších linií směřování Vertiga stejně jako novou zvukomalebnost známou už od přelomové nahrávky Metamorphosis (2011), do které výrazně promlouvá se svými hudebními strukturami a přístroji Vojtěch Procházka, ale vlastně všichni členové kapely. Rytmika bubeníka Daniela Šoltise a basisty Rastislava Uhríka žene kapelu obdivuhodně svěžím způsobem kupředu, kde ani jediný tón ostinata nepřichází vniveč. Repetivnost je ale jenom dílčí součást skladeb autora Marcela Bárty – nejde o čistý minimalismus, jak ho známe třeba od Philipa Glasse nebo v jiné podobě z tanečních mejdanů. Navíc se neobjevuje vždy.

Největším překvapením desky je ale zpívající Oskar Török. Ve dvou baladách (Je nutnéHej) má na starosti hlavní vokální party, které v novém Vertigu doposud obstarávala výhradně zpěvačka a cellistka Dorota Barová a i teď na albu báječně zpívá. Oskarovo broukání pro radost právě vychází na světlo světa a je to snad nejdůležitější objev roku na česko-slovenské a možná i polské jazzové scéně. Skoro se chce říct: Proč až tak pozdě? V obou skladbách Török autorsky zhudebnil texty slovenského básníka 1. poloviny 20. století, Ivana Kraska. Už jenom díky tomuto zpěvu stojí album Nononononininini za poslech. Kdo by tušil, že trumpetista Vertiga je až takový zpěvák…

Jaké je tedy Vertigo teď? Opět melancholické až meditativní, blízké estetice vydavatelství ECM, a na tomto pozadí se odehrávají překvapivě vtipné hrátky s atmosférami. Například u skladby Old Lover asi nemá smysl rozebírat hudební struktury, navzdory tomu, že celá skladba je opravdu zajímavá díky kombinaci stylů. Podobně jako třeba u skladby Křik se tu dá najít něco humánnějšího, něco jako anatomie lidské duše. Jde o čirou „dojmologii, ale zkuste si u kompozice Old Lover představit vitálního vdovce okolo sedmdesátky, kterému to nedá a dál se aktivně zajímá o ženy.

Skladba Křik by zase mohla být velmi zpomalenou zvukovou i psychologickou studií výkřiku. A například Falso vidente možná znázorňuje archetyp falešného proroka nabízejícího šťastnou alternativu i pro bytosti z pekla! Všechny tyto skladby složil Marcel Bárta. Jediný příspěvek Vojtěcha Procházky, skladba Rosa morta přináší něco z třetího proudu 60. let 20. století.

Kapela Vertigo ukazuje, že metamorfóza z přelomu desetiletí jí víc než prospěla. Díky ní teď neustále objevuje nové věci s lehkostí a není asi důležité, jestli je to lehkost opravdová nebo zdánlivá. Sleduje soudobé trendy, které svým typickým hlubokým způsobem přetváří a zdá se, že se stylově otevírá čím dál většímu okruhu posluchačů. Nononononininini je docela vzrušující deska.

Zdroj: Václav Vraný, Český Rozhlas Vltava

Kapela Vertigo se na novém albu usmívá

Páté studiové album skupiny Vertigo, které bývá právem označováno za výkladní skříň česko-slovenského jazzu, nejen udrželo vysokou kvalitativní laťku sexteta, ale potvrdilo i setrvalý vývoj tohoto výjimečného souboru.
Vertigo je all stars tým českých a v Česku žijících slovenských muzikantů, jejichž zájem přesahuje mnohdy dost daleko jazzové hranice. Hlavní skladatel a saxofonista Marcel Bárta hraje s kdekým, skládá scénickou hudbu a výtvarničí, má i duo s další členkou Vertiga, zpěvačkou a cellistkou Dorotou Barovou, jež je známá mj. i z alternativní dvojice Tara Fuki, ale doprovází také Anetu Langerovou v jejích komorních projektech.

Klavírista Vojtěch Procházka se pohybuje na linii od improvisingu k indické hudbě, trumpetista Oskar Török hraje například v kapele Points nebo s Ivou Bittovou v Čikori. Do širokého záběru basisty Rastislava Uhráka se kromě jazzových projektů vejde i hraní v kapele Jany Kirschner a bubeník Daniel Šoltis kromě jiného posílil po letech probuzené trio -123 min.

Výčet aktivit je možná poněkud duchamorný, nicméně v tomto případě opodstatněný. Jednak dokládá, že dotyční muzikanti skutečně nemají žádný hráčský problém a mohou se pustit prakticky, kamkoli si zamanou. A za druhé logicky zdůvodňuje, proč je Vertigo, jež má většina z nich důvod považovat za svůj skutečně domovský soubor, prakticky vyloučeno stylově zařadit.

Když Vertigo před jedenácti lety vydalo první album, byly při popisu jeho hudby nejfrekventovanější obraty typu „mix současného jazzu se soudobou vážnou hudbou“, mluvilo se o ohlasech minimalismu, skandinávské jazzové školy či stylu, typickém pro kultovní mnichovské vydavatelství ECM.

To všechno, vždy něco méně a něco více, platilo vlastně vždycky, pro všechna následující alba, a platí to podnes. Byla období, kdy bylo Vertigo více zahleděné do sebe (na prvním albu nebo na předposledním Taj) a kdy naopak nastavilo přívětivější tvář i posluchači nespecialistovi (album z roku 2008, kdy řady původně instrumentálního kvinteta posílila primárně jako zpěvačka Dorota Barová, tehdy v roli hosta).

Ale ještě nikdy nebylo Vertigo natolik přístupné, natolik vstřícné a natolik hravé jako na aktuálním albu. Ta hravost se ostatně projevuje už v názvu: Nononononininini. A v podobě obalu alba i fotografií Jana Tichého, které oproti minulosti hrají všemi barvami a protagonisté se na nich usmívají jako nikdy předtím.

Vyloženě radostná je i úvodní skladba Kuljeskeleva, svým svižným rytmem, melodickým tématem a prozářenou atmosférou vlastně nastavuje posluchačovo ucho. To sice hned u úvodního Křiku, jehož paradoxně velmi tichou střední a nejdelší část rytmizuje až zlověstný basový tep, poněkud „dostane za uši“, ovšem vzápětí, pod pořadovým číslem tři, přichází jeden z nejkrásnějších zážitků desky.

Tady se ve vlastní skladbě Je nutné na text slovenského básníka Ivana Kraska (1876–1958) ujímá trumpetista Oskar Török zpěvového mikrofonu a vystřihne nádhernou baladu, při níž si nelze nevzpomenout na Deža Ursinyho. Nejde o kopii, spíš podobný hlas, ale zejména příbuzné citové a myšlenkové naladění. Törökův zpěv v této a další písni s Kraskovým textem Hej je největším objevem alba.

Ostatní skladby se pohybují vesměs v širokém výrazovém spektru jako instrumentálky. Je-li v nich použit hlas, tedy vždy jako hudební nástroj, který zpívá pouze vokály nebo slabiky – jako právě v titulní Nononononininini, hybně rozjeté za použití ostinátních figur do „minimalistického karnevalu“. Jejím protikladem jsou náladotvorné miniatury Loďka či Pevný bod, až komediální Old Lover, kde znějí dechy jak někde na ulici v New Orleans, anebo Tajný plán. Ten, s vedoucím zastřeným hlasem křídlovky jako jediný na albu připomíná to, co obvykle rozumíme pod pojmem jazz.

Zdroj: Ondřej Bezr, Lidovky.cz

Album měsíce prosinec kulturního magazínu UNI

Dodnes si vzpomínám na své první setkání se skupinou Vertigo. Bylo to zřejmě v brněnském klubu Alterna, někdy v roce 2005 a do kolen mě tenkrát dostala především skladba Vojtěcha Procházky Rozprávka.Dokonalý souzvuk saxofonu (Marcel Bárta) a trubky (Oskar Török) pro mne zůstává emblémem tehdy se rodící skutečně silné jazzové generace, o které dnes už nelze tak úplně mluvit jako o „mladé“. Vertigo jedenáct let poté je skupina, která se zocelila hudebním a osobním vývojem jednotlivých svých členů i jejich dalšími projekty. Vertigo je totiž superskupina – šestice osobností, z nichž každá má řadu dalších projektů, a to nejen jazzových. Vojta Procházka se věnuje indické hudbě, Marcel Bárta píše skladby pro divadlo, Dano Šoltis bubnuje s -123minut, Rasťo Uhrík doprovází Janu Kirschner, Oskar Török exceluje v kapele Sato-San To a Dorka Barová (která původní kvinteto poprvé obohatila na albu z roku 2007) dělí svůj čas mezi Tara Fuki, Kuzmich Orchestra a další projekty.

Samotné Vertigo se postupně vyvíjelo od sevřenější formy se silným důrazem na melodii k rozvolněnému tvaru na pomezí moderního jazzu, ambientu, elektronické hudby a – snad lze říct i – punku na albu Metamorphosis (2010) či minimalistických ploch na desce Taj (2013). Jestliže však novinka Nononononininini představuje návrat ke kompaktní, dokonce až písňové tvorbě, není to v žádném případě couvání na startovní čáru. Vertigo se k posluchačsky vstřícnějším tvarům vrací poučené celou svou dosavadní historií a ani o kousek nesnižuje laťku, kterou si před lety nastavilo.

Třebaže je už od alba Metamorphosis hlavním skladatelem Vertiga Marcel Bárta, největší autorské překvapení tentokrát posluchačům připravil Oskar Török. Ten už sice na mnoha různých projektech dokázal, že vedle mistrovsky zvládnuté hry na trubku ovládá i klávesové nástroje (od akustického piana po elektronické mašinky), ale tentokrát se snad poprvé představuje jako sólový zpěvák. Pro album Vertiga zhudebnil dvě básně Ivana Kraska a zvláště Je nutné je jasný hit kráčející ve stopách třeba Deža Ursinyho. Mimochodem, Uhríkova basa je v této písni naprosto skvostná. Ve druhé písni Hej (která je kratší, ale paradoxně má menší spád) exceluje Dorka Barová jako zpěvačka i jako cellistka.

Překvapením je však také Rosa morta, tentokrát jediný autorský příspěvek Vojty Procházky. Zatímco na minulém albu se jeho dvě skladby s norskými názvy nesly v klidnějším, až minimalistickém duchu, tentokrát dal Vojtěch své kompozici jméno portugalské a pojal ji jako rytmickou záležitost, která se blíží například už zmíněné skupině Sato-San To.

Marcel Bárta se sice tentokrát podepsal pod osm nových skladeb, ale při poslechu mám pocit, že jde o kompozici jedinou, respektive o dlouhou suitu, kterou na albu pouze na chvíli přeruší výše zmíněné tracky Bártových kolegů. Ne že by si skladby jako Kuljeskeleva, Křik nebo Pevný bod byly až tak podobné. Na to je Vertigo příliš dobrá skupina a Marcel invenční skladatel. Nicméně od začátku do konce desky se vynořují a vracejí drobné detaily, které pomáhají celek udržet pohromadě. Ke konci úvodní veselé skladby Kuljeskeleva se tak například objeví náznak motivu, který kapela naplno rozvine v závěrečné, neméně roztančené, titulní „písni“ zpěvem ústředního sloganu „Nononononininini“. Tomu předchází a s tím ladí v pomalejším kusu s názvem Pevný bod autorův zasněný zpěv na slabiku „ná ná ná“, doprovázený tak trochu ve stylu „staršího Vertiga“. Skladba Old Lover sice rytmicky předjímá Procházkovu Rosa morta, nicméně harmonicky opět souvisí s ústředním motivem alba.

Je to vlastně zajímavý paradox. I když nové album Vertiga přináší nejhitovější píseň v historii skupiny, hráči na něm současně rozvíjejí a stupňují postupy abstraktní a absolutní hudby, a vytvářejí tak téměř hodinový celek s jasnou myšlenkou. Nerad vynáším soudy krátce po vydání, ale zde mám neodbytný pocit, že v mé osobní hitparádě bude Nononononininini českou jazzovou deskou roku, ne-li delšího časového období.

Animal Music, 2016, 55:34

Zdroj: